Předehra: Ráno v 7:22 vyjíždím z Hlavního nádraží Praha vlakem Intercity směr Děčín. První vlak po čtvrté hodině programově nechám odjet bez mé přítomnosti na jeho palubě. V Děčíně pak jede místní lokálka v 9:05 do výstupní stanice Mlýny. Vlak má na odjezdu zpoždění 10 minut. Poté čeká asi 15 minut na další stanici a následuje výluka mezi úsekem Benešov nad Ploučnicí Česká Kamenice. Autobus na nádraží je jen jeden a tak batoh a já trpíme nedostatkem prostoru v autobuse. Nakonec vystupuji ve stanici Mlýny ve tři čtvrtě na jedenáct téměř s 45 minutovým zpožděním.
Z Mlýnů vede zelená značka směr Panská skála (velice fotografovaný přírodní úkaz) k mé lítosti na druhou stranu.
V 13:45 přicházím do Jedlové a se mnou odchází déšť. Konám krátkou obědovou pauzu a díky nedostatečnému proviantu to považuji spíše za předobědovou agitaci, avšak vím a věřím, že se dočkám cestou. Příště asi budu muset vyměnit provianťáka.
V půl třetí dobývám vrchol hradu resp. trosky hradu Tolštejn. Výhled do okolí je zkažen hustou mlhou, přesto se jedná o kouzelné místo. Ve tři hodiny odpoledne, už sedím v hradní restauraci a objednávám si konečně pořádné jídlo. Zelnačka s klobásou je opravdu poctivá a oceňuji jí. Následuje klasika smažený sýr, ten opravdu nezkazí snad nikde:). Jsem stále nějaký unavený a tak Espreso a Marlenka (medový dort) je to správné občerstvení na závěr. Upravím si průpovídku hosta z vedlejšího stolu (jinak děsný týpek slušně řečeno) "Chodím jsem na hrad dvacet let, ale tady jsem poprvé" na své "Až jsem zase vylezu, tak se určitě zastavím".
Na závěr sobotní cesty k chatě U Myšáka v Horní Světlé trošku kvaltuji a vynechávám kopec Luž (stejně je večer a díky mlze není nic vidět). K "myšákovi" docházím po osmnácté hodině a lehce se děsím skupinky, která na chatě dopíjí druhý sud. Jsem však znaven a ulehám řečeno se slepicemi a ráno vstávám s kohoutem.
Vycházím v půl deváté. Na cestě mě čeká výstup na kopec Hvozd. Výstup je poměrně strmý, ale všudypřítomná mlha navozuje zajímavou a lehce tajemnou atmosféru. Na vrcholku je německá restaurace, údajně berou i naší pevnou měnu.
Odbočuji z červené na modrou, která mě dovede až do Jablonného v Podještědí. Před městečkem scházím přes pole, což mě způsobilo nemalý zdroj zábavy v posledních hodinách mé cesty. V městečku se usazuji v restauraci na náměstí. Mají Stellu (to rozhodlo) a vůbec interiér je poměrně útulný. Jídlo česnečka a kuře na kari za zajímavou cenu musím ocenit. Prostě jsem byl spokojen. Pivo mě ale nechutná, že by většina hostů dala přednost plzeňskému?
V restauraci už nějakou dobu cítím poměrně intenzivní zápach, místo lokalizuji, jsou to boty. Na onom poli zřejmě před nedávnem místní rolníci provedly biologické ošetření a já tak nevědomky začal šířit jeho vůni do okolí. Však jsem také nechal v restauraci menší spropitné na vytření podlahy. Druhý vrchol mé boty zaznamenávají v přímém spoji na Prahu. Sice se snažím držet podrážky v rovnoběžné pozici s podlahou autobusu, ale boj je marný. Jedna cestující ze zadních sedadlech pronáší "To je hrozné, to je strašný smrad". Omlouvám se všem v autobuse za toto příkoří.