Těžká dělostřelecká pevnost „Magletsch“ je vybudována společně s několika dalšími těžkými, středními i lehkými opevněními, jež měla zaručovat křížové palby a vykrývání hluchých prostorů, na rozhraní tří států, tedy Švýcarska, Rakouska a Lichtenštejnského knížectví. Pevnost, stejně jako i ostatní objekty, byla vybudována v zájmu maskování v kopci, jenž ovládá dálniční trojúhelník Chur, Zürich, St.Gallen za vidlicí okresní silnice z vesnic Oberschan a Gretschins.
Po hladkém obsazení Čech a Moravy (později Protektorát Böhmen und Mähren) wehrmachtem v roce 1938 bez jakýchkoli ztrát na německé straně díky neexistujícímu českému odporu (byli jsme jediný národ v Evropě, který se vzdal Němcům bez boje, ač jsme byli relativně dobře vyzbrojeni) Švýcaři pochopili, že mohou být příště na řadě i oni. Jelikož jako ostatní evropské armády s výjimkou Rudé armády nebyli naprosto připraveni na novou německou revoluční pohyblivou taktiku soustředěných úderů tankových a motorizovaných útočných jednotek v rozhodujících směrech s masivní podporou letectva, rozhodli se připravit vnitřní obranný kruh, který měl zhruba zahrnovat náhorní planinu mezi městy Zürich, Bern, Biel, Aarau a Zug. Ostatní švýcarské území mělo být bráněno tak, aby se jen umožnil ústup do této horské pevnosti, kde švýcarská armáda měla vydržet, než se do války vloží Spojenci. Je nutno předznamenat, že švýcarská armáda té doby měla poměrně velmi vysokou bojovou morálku a byla málo dotčena společnou „mírovou“ a třídní propagandou agentů Kominterny a Abwehru, kteří pracovali v té době v dojemné shodě a podařilo se jim zcela rozložit morálku armád západní Evropy, na prvním místě té francouzské!
Pevnost byla vybudována přímo raketovou rychlostí v letech 1939 až 1943 jako odpověď na anšlus Rakouska a obsazeni českých zemí wehrmachtem. Bojeschopná byla již od roku 1941, ale plně dokončená, tedy včetně nemocnice a různých nebojových zařízení byla až roku 1943. Celé obrovské ženijní dílo - až do mé návštěvy tam jsem nic tak velkého neviděl a, popravdě řečeno, ani si nedovedl představit - stálo v cenách let čtyřicátých minulého století pouhých 13 milionů Sfr! V nynějsších cenách by to odpovídalo asi tak skoro stonásobku (1 miliarda 300 milionů Sfr), což vypovídá dost o inflaci ve Švýcarsku a nejen o ní.
Výzbroj byla na tehdejší dobu úctyhodná. Tedy tři pancéřové věže s kanóny 10,5 cm, čtyři s houfnicemi 7,5 cm, osm pancéřovaných postavení kulometných zbraní, postavení protiletadlového dělostřelectva a dvě opancéřovaná postavení minometů ráže 8,1 cm! Uvnitř kopce jsou vydlabána tři patra, jedno od druhého je vzdáleno 30 metrů na výšku. Spodek je nepřístupný, jelikož ho obývá mostní „pohraniční stráž“. Beztak jsou to ubytovny, takže pro ex-vojáka z povolání nic moc zajímavého. Prostřední patro bylo prakticky životním středem pevnosti. Je tam středisko velení, elektrocentrála, jež zajišťovala 3-měsíční naprostou energetickou nezávislost 400 členů posádky a podzemní vodní nádrže s asi 2 miliony kubíků pitné vody, aby náhodou netrpěli žízní. Samozřejmě zahrnouje i střediska řízení palby, muniční a zbrojní sklady, opravárenské dílny. Palba byla vedena, až na kulomety bez vidu, jen podle údajů pozorovacích stanovišť a podle příkazů střediska vedení palby.
Vše bylo vybudováno tak, že se napřed vyrazily asi 3 km dlouhé a široké štoly a uvnitř nich se vybudovaly ze železobetonu asi tak 40 cm od stěn štol místnosti pro vše, od elektrocentrál přes střediska velení, prádelnu až po operační sál či muničák. V prázdném prostoru mezi stěnami jsou stoky, kudy teče spodní a kondenzovaná voda do jímek a poté ven. Tím je zaručeno na podzemní prostory nezvyklé sucho. Navíc byla celá pevnost klimatizována a měla vnitřní přetlakový systém rozvodu čistého vzduchu, na který se každý mohl napojit prostřednictvím své osobní plynové masky. To bylo vítané zejména ve střeleckých věžích, kde při déletrvající palbě muselo být ovzduší jako v plynové komoře!
Vedle této pevnosti jsou další dvě podobné, které se navzájem kryjí křížovými palbami, ale ačkoli jsou již také postaveny mimo činnou služby pro nákladnost údržby, nejsou přístupné odborné veřejnosti. Brali jsme to „během“, a jelikož jak zeť, tak já jsme vojáci, byť já české a on švýcarské armády, nebylo z naší strany moc dotazů. Vnitřek mně nejvíce připomínal velkou bitevní loď, až na to, že odtamtud bylo vidět ven ještě mnohem méně než z bitevní lodi! Náročné byly výlety do střeleckých stanovišť, kde jsou nalafetovány všechny zbraně, včetně muničních plně funkčních výtahů! Zejména výlet do minometného stanoviště umístěného v pancéřové kopuli na střeše pevnosti byl výškově velice náročný. Po různých schodištích a žebřících jsme vylezli asi tak 60 metrů výškového rozdílu (jako na petřínskou rozhlednu) a o to větší byl náš údiv, když jsme zjistili, že minomety, na rozdíl od kanonů, byly zásobovány střelivem ručně!!! Klobouk dolů před vojáky, kteří museli zásobovat tyto zbraně minami po krkolomných žebřících, na kterých jsme my i bez nákladu střeliva měli co dělat, abychom si nezlomili vaz! Kanony z pevnosti měly dostřel až do Feldkirchu v Rakousku a trochu komicky působilo upozornění na odměru vnitřku pancéřové věže, natřené též pro vojenskou názornost červeně, že v době míru se nesmí v červeně označeném úseku odměru střílet ostrými! To by Rakušáci koukali, kdyby jim tam Švýcaři našili v době míru pár 10,5 cm ostrých granátů!
Taky elektrocentrála se svými třemi 200 Hp diesely Saurer, dosud perfektně funkčními a každý měsíc místními nadšenci protáčenými, je sama o sobě skvostem průmyslové dokonalosti Švýcarska v první polovině minulého století. No, ačkoli jsme to brali coby rekruti poklusem, trvala nám zběžná prohlídka horního patra pevnosti spolu se střeleckými stanovišti skoro čtyři hodiny. Do toho ovšem počítám i jedno pivo a kafe od průvodce na závěr prohlídky. Prohlídka je drahá, neboť na rozdíl od prohlídky střední dělostřelecké pevnosti „Crestawald“, ležící na graubindenském předmostí San Bernardina, je nutné mít pro její rozlehlost průvodce. Vstupné stoji 15 Sfr pro osobu, děti od 7 do 16 let 5 Sfr a průvodce minimálně 200Sfr, zatímco „Crestawald“ si můžete, pokud máte odpovídající znalosti, projít za necelé dvě hodiny a pouhých 8 Sfr sami! Mimo to je v pevnosti díky nadšencům ze sdružení „Artillerie Fort Magletsch“ (AFOM) v bývalém obrovském muničním skladišti velká výstava palných i sečných zbraní švýcarské armády od roku zhruba 1900 až do našich časů, od zbraní lehkých až po kanony a houfnice. I tato výstava sama o sobě je velice zajímavá pro každého militaristu.
Na závěr bych rád vyslovil své osobní hodnocení tohoto opevnění a jeho možnosti obrany proti německému wehrmachtu v jeho vrcholné formě z let 1939-1943. Jak ukazuje dobytí belgické pevnosti Eben-Emael wehrmachtem v době belgického tažení v roce 1940, pravděpodobně by ani švýcarské opevnění nevydrželo dlouhý nápor wehrmachtu, navíc kombinovaný se zdrcující leteckou, tankovou a zejména výsadkovou převahou. Myslím si, že i v tomto případě by, stejně jako v případě dobytí pevnosti Eben-Emael, sáhli Němci po soustředěném úsilí všech druhů zbraní, letectvem počínaje a výsadkovými jednotkami konče a patrně by Švýcary úporně bráněnou náhorní planinu (Berner Oberland) dobyli. Ztráty wehrmachtu by byly, díky vysoké bojové morálce švýcarské armády mnohonásobně vyšší než v belgickém případě, ale výsledek by byl, pokud by nedošlo k nějakému zázraku, asi stejný. Právě dobytí Eben-Emaelu a konec konců i obejití Maginotovy linie ukazují, že času statického válčení bylo po roce 1940 kvůli revoluční pohyblivé taktice wehrmachtu nenávratně odzvoněno. Nicméně, anebo právě proto, švýcarská armáda udržovala tyto pevnosti plně bojeschopné až do roku 2000!!!
Znovu smekám svůj pomyslný klobouk před uměním švýcarských architektů, konstruktérů i vojáků, kteří toto vrcholné dílo obranného stavitelství, dokonale zasazené do krajiny postavili spolu s mnoha dalšími v rekordně krátkém čase a tím přímo přispěli k Hitlerovu rozhodnutí se přes příbuznost jazyka o Švýcarsko nepokoušet! Na druhé straně jsem přesvědčen, že třeba střední dělostřelecká pevnost „Crestawald“, která měla sloužit jako obrana před útokem italské armády z jihu, by Italy na věky přibila svojí palbou v hraničních průsmycích tak, že by se nepohnuli ani o metr. Je to dáno také tím, že italská armáda té doby byla armádou minulosti, kdežto wehrmacht armádou budoucnosti, i když toto zjištění je i dnes mnohým proti srsti.
(c) Pavel V I T E K