Čas nám bohužel nedovolil navštívit známé termální lázně v Saturnii či Bagno Vignoni, ale snad se tam ještě někdy podíváme. Lucca byla nezávislá od roku 1369. Okolo vnitřního města jsou skoro nedotčené středověké hradby dlouhé přes 4 kilometry, po kterých se může jezdit na kolech či chodit pěšky a které jsem vždy zvenku obdivoval. Teď jsem to konečně viděl zevnitř. Je to tam opravdu pěkné. Auto jsme zaparkovali na neplaceném parkovišti, zázrak, a šli jsme pěkně po svých. Udělali jsme okruh po vnitřním městě a viděli jsme všechny pamětihodnosti od “Piazza Napoleone” až po “Case di Guinigi”.
Podle kopií dobových patříčně ilustrovaných dokumentlů se zdá, že si ležely ve vlasech skoro neustále, když se navzájem nezabíjely a jinak nepoškozovaly, tak si alespoň kradly dobytek. Je tam i záznam, že tam byl na návštěvě “Ré di Buoemia“, tedy český král. Asi Karel IV za mlada. Navíc dokumenty potvrzují, že když zcela náhodou neválčily mezi sebou, tak se vybíjeli z dlouhé chvíle i uvnitř městských hradeb sami mezi sebou, neboť v sázce byla moc a peníze. Nejvíce turistů je v celém Toskánsku z Anglie. Angličanů je tam nejvíce hned po Italech, takže anglicky se domluvíš všude, což je na Itálii opravdu zvláštnost.
Když už jsme byli patřičně uchození, svalili jsme se v jednom baru na “Piazza Napoleone” a dali jsme si tam nějaké občerstvení. K večeru jsme nasedli do auta a vrátili se do comune “Bagni di Lucca” na večeři a na nocleh.
Druhý den ráno při snídani jsme mluvili o našem programu s Lucií a ta nám poradila, abychom do Florencie nejeli autem, jelikož tam není naděje zaparkovat ani pro Itala a jeli radši vlakem. Podle její rady jsme se zařídili. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem před nádražím v Lucce urval poslední volné neplacené parkovací místo. Tam jsme nechali auto a sedli na typický italský osobní vlak. Některé dveře v soupravě se neotvíraly, průvodčí je neznámá věc. Bylo slušně nabito a zpoždění normálka. Těch asi 80 km do Firenze to jelo přes 1,5 hodiny. Území mezi Luccou a Firenze je zaplněné nejen krásnou toskánskou krajinou, ale také téměř všude jsou rozlehlé “školky” různých rostlin od palem až po stromy okrasné, takže je z okna na co koukat. Ve Firenze jsme byli okolo11.00. Když jsme se vyřítili z vlaku ven, šli jsme na hlavní náměstí. Ačkoli bylo mimo sezonu, všude bylo nabito, zejména zase Angličané. Angličtina zněla odevšad. Šli jsme na “Piazza del Duomo” a pak na “Piazza del Signorie”. Okolo jsou kopie známých soch od “Davida “ až po “Juditu a Holoferna”. Signoriu jsme si taky za patřičný obolus prohlédli, i když jsme předtím museli absolvovat prohlídku jako před letem na lince do USA. Uvnitř je to opravdu velkolepé a je vidět, že už tehdy, tedy okolo XV století, měli pánové v městském vedení pěkně široký záběr od městských intrik až po celosvětový obchod, což potvrzuje i “Sala delle Mappe” čili “Mapový sál”, kde byly shromážděny mapy celého tehdejšího světa a kde se rozhodovali, kam napřou své obchodní úsilí a své peníze. Podle map usuzuji, že je zajímal především Východ a méně již střední Evropa na východ od Labe, jejíž mapy byly s velkými chybami a nejméně podrobné. Prostě jako pro Římany střední Evropa, zejména Čechy, byly i pro bohaté Florenťany “Hic sunt leones”.
Z měst byla na mapě vyznačena jenom Plzeň, Praha neexistovala. Nahoře Drážďany a dole na jihovýchodě Vídeň. Medičejští byli ve Florencii rozhodujícím rodem, který ve městě panoval a udrželi se dost dlouho, přestože se je političtí i ekonomičtí protivníci snažili vyhladit jak zbraněmi tak jedem a v intrikách proti nim nebyl nevýznamný ani tehdejší papež.
Na “Torre di Arnolfo” se bohužel nedalo vylézt a tak jsme si jí museli odpustit. Do “Uffizi” jsme nešli, jelikož tam navzdory sezoně byla obrovská fronta. Podařilo se nám minout i kostel, kde jsou hrobky všech význačných Italů, od Savonaroly až po Michelangela, jehož tělo tam propašoval, zavinuté v koberci z Říma, jeden z jeho žáků. Viděli jsme taky palác Pitti, který vlastně dokončil až Cosimo I. Arno je pěkně špinavá a ohavná řeka, ale je na ní slušná veslařská aktivita, skoro jako v Oxfordu. Anglický vliv je vidět i v této oblasti. Vzpomínal jsem na mládí, kdy jsem na Vltavě, která je o dost čistší a přívětivější, tento ryze anglický sport také praktikoval.
Byli jsme tou krásou tak přehlceni, že jsme sedli do přeplněného vlaku už v 15.30 a vrátili se do Luccy. Z Luccy jsme jeli autem nahoru Capannori a Montecatini a zastavili jsme se ve “Villa Torriggiani”. Ta je asi 10 km na severovýchod od Luccy obklopena nádherným obrovským parkem. Villu postavil markýz Nikola Santini vyslanec “Repubblica di Lucca” u francouzského krále Slunce, který se při její stavbě inspiroval Versailles. Znak měl dvě špičky diamantů a pod nimi květ kamélie. K tomu znaku je pak přidružen znak Torriggiani, což je věž se třemi hvězdami.
Pietro Torriggiani si vzal v roce 1816 posledního potomka Santiniů Vittorii. Poslední markýz Torriggiani Karel Lukáš nechal villu dceři Simonettě, která si vzala vévodu Collonu a jejich potomci nechali přízemí villy k prohlídce i normálním smrtelníkům jako my, od roku 1967. Nahoře v patře bydlí oni. Přízemí je tedy vybaveno k bydlení a není prázdné jako většina italských hradů a zamků, ale je zaplněno dobovým nábytkem a většinou docela cennými obrazy, takže je na co koukat. Zahrada, jak jsem se již zmínil je opravdu překrásná a obrovská i na české poměry.
Po chladné noci a po snídani jsme naložili naše svršky i spodky do auta a vyrazili po dálnici směrem přes Luccu do Firenze. Vyjeli jsme na prvním výjezdu za Firenze Sud na rychlostní silnici na Siennu. Ta je dálničního typu, ale smí se tam jet jen maximálně 90 km v hodině a je bezplatná. Rychlost dodržují více méně všichni, jelikož silnice je vybavená dost velkým počtem pevných radarů. Krajina okolo je nádherná a člověk neví, jestli má koukat na provoz na silnici, nebo se kochat okolní krajinou. Viděli jsme ze silnice v dálce na kopci opevněné město a rozhodli se, že tam pojedeme. Sjeli jsme ze silnice u Poggibonsi a já jsem interpeloval na nejbližší benzince obsluhu. Ta si myslela, že by to mohlo být San Gimigano.
Po cestě jsme se stavili ještě na jednom opevněném kopci, ale až na venkovní hradby uvnitř a na vily a vinice tam nic nebylo. Proto jsme po krátké zastávce spojené s procházkou, pokračovali dále a San Gimignano se nám podařilo nalézt. Problém byl v tom, že se tam v žádném případě nedalo zaparkovat. Turistů tam bylo jako včel na homoli cukru a každý měl auto, včetně nás. Takže jsme mysleli, že to budeme muset vzdát.
Když jsme už jeli ven, tak asi kilometr za městem, byl takový vykousaný kus prázdného místa mezi stromy a tam jsem zapíchl Octavii a vrátili jsme se zpět pěšky po velice frekventované silnici do města. Nádhera. Vylezli jsme na nejvyšší věž, tentokráte bez anti-teroristické prohlídky. Tu si odpustili asi proto, že během II světové války jim GI ustřelili kus této středověké věže v domnění, že tam sídlí pozorovatel SS. Ten tam nebyl, ale byl tam nějaký Ital, který stahoval italskou vlajku a měnil jí za americkou a věž a asi i ten pilný Ital to odnesli. Z výšky byl nádherný výhled a dole pod věží byla městská pinakotéka většinou se sakrálním uměním, kterou jsme si také prohlédli. Celé město jsme si zase za zvuků angličtiny prošli a asi po třech hodinách jsme šlapali zpět k autu. Odtamtud jsme jeli přes Monteriggioni, kde jsme se taky zastavili.
Monteriggioni je opravdu nádherné a výhled z hradeb je nezapomenutelný, jako ostatně celé Toskánsko. Nad vesnicí Staggia Senese je taky zemědělsky turistický komplex “Montalpruno”, ale měli obsazeno převážně Angličany a tak jsme se neuchytili.
Další den jsme vyrazili deštivým dnem do Sieny. V Sieně nastaly obvyklé problémy s parkováním. Navíc se tam v sobotu konala obrovská oslava na počest vítězství místní contrady v proslulém paliu a o to vice bylo přes déšť narváno. Auto jsme umístili na poslední volné místo na placeném parkovišti a vyrazili do města.
Město jsme v silném dešti prolezli křížem krážem. Na věž “Torre della Mangia” se opět vylézt nedalo, ale zato nás pustili do palace Chigi Saracini. Tam je od roku 1932 sídlo místní “Akademie musických umění”, jelikož jí to daroval ten poslední hrabě Guido Chigi Saracini. Jeho předkové dělali asi pět století místní bankéře a soudě podle paláce a obrazů v nich shromážděných, museli být setsakra obratní.
Prohlédli jsme si taky Pinacoteca nazionale, kde bylo většinou jen sakrální umění a po její prohlídce jsme se shodli, že nejméně na rok se na žádný sakrální obraz nemůžeme ani podívat. Do Duomo jsme nešli, jelikož tam byla fronta a chtěli za prohlídku peníze. Jelikož Ježíš už před dvěma tisíciletími vyhnal obchodníky z chrámu, rozhodli jsme se, že je nebudeme podporovat. V sobotu po snídani jsme vyrazili přes Barberino di Mugello zpět do Švýcarska. Stavili jsme se ještě ve známých lázních “Salsomaggiore” a k večeru okolo 17.00 jsme byli bez větších příhod doma. Lázně Salsomaggiore stojí opravdu za návštěvu. Obrovské parky, malý automobilový provoz a navíc původní lázně postavené na konci XIX a počátku XX století mají fantastickou architekturu se staroperskými prvky. Každý rok se tam koná volby italské královny krásy. Prostě italské Karlovy Vary, ovšem bez Rusů. Alespoň prozatím.