Nasnídali jsme se a asi okolo 10.00 jsme mířili po trase Ascona Camorino Lugano Chiasso - Milano Piacenza Parma Modena do Toskánska. Miláno je jako vždy problém, zejména v pracovní den. Těch zhruba 40 km, než jsme se probojovali ze severního konce od Lainate na jihovýchod Chiarvalle Milanese na Parmu, trvalo i přes to, že je to vše dálnice, ovšem hustě prošpikována výběrčími místy, skoro hodinu. Měli jsme zakoupené předplacené karty na placení dálnice a tak jsme se na výběrčích místech chvála Bohu dlouho nezdržovali.
Problém byl v tom, že tenhle zemědělsko ubytovací komplex se nacházel asi o 100 výškových metrů nad silnicí, kterou jsme přijeli. Cesta vedla přes nově vybudovaný asi 100 metrů dlouhý soukromý dřevěný most (cena dle ředitele a vlastníka 175 000 Euro) přes řeku. Okolo řeky se rozkládají pastviny, kde se promenádují místní vzácné rasy polodivokých prasat „Cinta senese“ (vypadají jako divoká prasata, ale mají takový bílý pruh napříč na hřbetě). Na necelém půl kilometru jsem musel s autem po šotolinovém povrchu překonat ten stometrový výškový rozdíl, což byl na auto jen s jednou hnanou nápravou dost slušný výkon. Cesta byla velice úzká, zčásti lesem a samá prudká zatáčka a někdy dost strmá. V jednom místě jsem musel zatáčet, ale auto se škrábalo tak strmě vzhůru, že jsem tu zatáčku přes zvednutou motorovou kapotu neviděl. Vyjel jsem tam a divil jsem se, že jsem auto v některé z těch zatáček neodřel.
Dostali jsme poslední volné patro miniaturního, kdysi pasteveckého kamenného domku, tedy jednu místnost s příslušenstvím, tedy WC, sprchu a bidet, ale bez TV. Všechno tam bylo miniaturní dělané asi pro Italy, kteří jsou menšího vzrůstu. My dva jsme rodilí Středoevropané, okolo 1,80 m výšky a nezanedbatelné šířky a dva jsme se do koupelny, přes veškeré úsilí rozhodně nevešli. Navíc, což bylo velice nepříjemné, tam neexistovalo topení, což při mnou shora zmíněných teplotách, neslibovalo pro příští dny nic pěkného! Na druhou stranu byl venku bazén s docela teplou vodou, asi byla termální. Sjednali jsme si pobyt na tři dny za 70 Euro na den se snídaní. Ředitel nás pozval na selskou večeři konanou ten večer zcela výjimečně a my jsme po tvrdém zážitku šplhání autem do kopce po šotolině, při představě, že bychom to měli absolvovat ještě za světla měsíce a reflektorů, přijali.Večeře nebyla tak úplně špatná, jak jsme se obávali. Vařila družka a spolupracovnice ředitele a vlastníka, docela mladá holka okolo 28 let, která slyšela na jméno Lucia. Víno místní, vypít se ho mohlo neomezeně. Já jsem pil dobře vychlazené bílé a vypil jsem jeden a půl lahve aniž bych se opil. Jako předkrm byl talíř s topinkami s různými pomazánkami včetně jaterní, různě upravená zelenina, s rozpeklým sýrem. Pak následovala místní selská polévka s fazolemi a makarony, kterou si každý posypal parmezánem a polil olivovým olejem. Pak následoval talíř se dvěma druhy teplých těstovin (taštičky), jedny s masem a druhé s rajskými jablíčky a jako hlavní jídlo opečené brambory s různými druhy masa od kuřecích křídel až po malé karbanátky. Jako dezert fantastická “Panna cotta” s teplou čokoládovou omáčkou, snad nejlepší kterou jsme kdy v životě jedli.
K tomu nám ředitel vykládal, jak tuhle rozpadlou usedlost dával dohromady a o místních pamětihodnostech a historii. Dozvěděli jsme se také, že “Bagni di Lucca”, do kteréžto obce připadala i jeho hacienda, jsou vlastně termální středisko, i když lázeňská činnost tam od začátku II světové války dost upadla, ale teď se pracuje na jejím obnovení. Ředitel přirovnal obec “Bagni di Lucca” ke vznešené zchudlé markýze, která má sice ještě nějaký majetek, ale už nosí odrbané spodničky což, jak jsme se přesvědčili druhý den při obhlídce obce, sedělo.
Noc byla krušná, jelikož po této toskánské selské večeři jsme měli oba žaludeční potíže a na WC jsme se střídali až do brzkých ranních hodin. Já měl navíc ještě mírnou kocovinu. Snídaně byla na italské poměry slušná, pokud pomineme italský chleba, který nám, rozmazlených našim asconským pekařem přes ulici, moc nejede. Po snídani jsme se spustili cestou pro Jeepy dolů, přes most na státní silnici a prohlédli jsme si obec. Nahoře bylo prázdné a dosud funkční termální koupaliště, kde se pohyboval nějaký chlápek od obce. Nakládal tam na náklaďáček plážový nábytek a lehátka. Když jsme si prošli obec, sedli jsme do auta a sjeli jsme směrem k obci “Borgo a Mozzano”, ale po dálnici přes Luccu, tedy z druhé strany.
Z téhle strany jsem to vůbec neznal. Před “Borgo a Mozzano” je proslavený most “Ponte della Maddalena”, který nechala prý postavit známá komtesa Matilda z Canossy ve XIII století. Canossa je taky dost dobře známá z historie.
Most se pro odvážnou konstrukci jmenuje taky “Ďáblův most”. Jak nám prozradil při selské večeři s nechtěnými následky ředitel usedlosti, při geologických výzkumech v nedávné době zjistili, že hlavní pilíře mostu jsou zakotveny z neznámých důvodů na velice solidních skalních základech sahajících do velké hloubky, takže ani tisíciletá povodeň, tuším v roce 2001 či 2002 most nestrhla, ač jiné mnohem mladší mosty to šeredně odnesly.
Po prohlídce mostu a občerstvení v baru u mostu jsme pokračovali do Luccy. Člověk si zase musel zvyknout na italské silniční manýry, kdy ti Ital sedí doslova v kufru. Kdybys zabrzdil, máš ho tam. Brzdil jsem tedy s předstihem a přerušovaně, aby si každý potomek “Giovanni delle bande nere” uvědomil, že chci snížit rychlost či zastavit. Plná čára označující zákaz předjíždění se bere jako pobídka k předjíždění a na dvojité čáře předjíždí každý druhý místní účastník silničního provozu. Lucca je velice krásné staré italské město, založené starými Římany, jako ostatně všechna města v Toskánsku.