Ráno vyrážíme na prohlídku lávové jeskyně. Musím prásknout jednu věc na jinak perfektního průvodce Patrika (také fotografa a milovníka instantní bramborové kaše:) a tou je, že poprvé zapomněl svůj mobil v kempu. Říkám poprvé, takže někdy bude podruhé a nebo i potřetí? Nechte se překvapit, mobil se díky nekradoucí nátuře návštěvníků neztratil a zůstal na svém místě, hádám na milimetr přesně.
Pokud jsem zapisoval správně, tak celá lávová jeskyně má délku 1085m a objem je 148000m krychlových. V lávové jeskyni se našly předměty i z doby Vikingů. Zajímavostí je, že je zde patrná výška lávové řeky a díky postupnému odtoku a ochlazování pak na dně zůstal srolovaný kus lávy. Původně jsem si myslel, že je zde uložený pořádně silný kabel, ach ta technika proniká zbytečně do našich mozků. Stěny pak vypadají jako z čokolády, je to dáno výpary v době toku lávové řeky. Na pár místech jsou vidět ledovcové krápníky, zde rostoucí ze země. Islandský průvodce doporučuje v žertu led do ostrého pití. To netuší, že mám sebou butylku irské whisky. Nechci si ale hrát na znalce a tak led přecházím bez povšimnutí:)
Po opadnutí lávové řeky teplota dosahovala příjemných 20 stupňů C a v té době tam žilo okolo 250 rodin. Po opuštění jeskyně děláme skupinové foto. Všichni mají na hlavách přilby (blembáky) a působí značně seriózně. Já helmu odkládám a narušuji tak soulad ve skupině, odpusťte:)
Autobusem poté jedeme do místa Reykholt, kde máme krátkou zastávku. U kostelíku je socha nejznámějšího islandského spisovatele a také politika Snorriho Sturlusona, který, jak bylo na Islandu zvykem, byl zabit. Cestujeme dále k národnímu parku Pingvellir a cestou zastavujeme ještě u lávového pole Biefros a sopky Grubrok, kde máme krátký výlet.
Do národního parku přijíždíme s pěkným počasím v zádech, netypické je počasí bez deště. Rozbalujeme stany (velice rychle, je vidět, že pravidelná sborka a rozborka stanů již nese své ovoce). Přesouváme se kousek nad jezero k místu Fredslumidstod, kde můžeme pozorovat dvě tektonické desky - americkou a evropskou. Procházíme místem, kde se scházel nejstarší parlament světa Alting. Jdu směrem ke kostelíčku, hodlám si pořídit fotografii. V kostelíčku máme takovou maličkou modlitbu za pěkné počasí, sami uvidíte, zda nám to vyšlo. Nevím proč, ale pročítám náhrobní desky a nacházím nejspíše hodně smutný příběh islandské rodiny. Nejdříve v roce 1944 umírá manželka týden po porodu dcery, dcera se poté nedožívá ani dvou let a umírá v roce 1946. Manžel pak žije do úctyhodného věku 96 let.
Od kostelíčku vyrážím k vodopádu Oxarárfoss, na řece Oxará. Už je poměrně šero a tak vyrábím takovou noční fotografii, stativ jsem nechal ve stanu. Vodopád padá z americké kontinentální desky do evropské kontinentální desky. Po silnice se vracíme do našeho tábora a já provádím důkladnou očistu svého zmoženého těla. U kuchyňky pak probíhá konverzace a, proč si to nepřiznat, také konzumace dovezených lihovin různých značek, kvalit a obsahu. Okoštoval jsem vše a lehce usínám, prostě božský vzduch na Islandu se nezapře. Noc je velmi klidná, bez silného větru a ráno svítí sluníčku a mohu tak osušit stan. Odjíždíme přesně v osm třicet.