Dnes nás čeká druhý celodenní trek. Vyjdeme od našeho kempu u vodopádu Skógafoss směrem k Pórsmorku. Tam ale nedojdeme, po sestupu na konci dne nás čeká jízda terénním autobusem Mercedes. Prvních dvanáct kilometrů budeme stoupat do horského sedla. Vystoupáme od vodopádu až do výšky 1043 metrů. Cesta vede podél řeky Skóga, a je lemována množstvím bezejmenných ale krásných vodopádů.
Snažím se vyfotit vodopád Skógafoss ze shora, ale fotoaparát Nikon vypovídá službu, došla mě baterka a při expozici se zaseklo zrcátko (jak později zjišťuji). Zažívám krušných pět minut, kdy mě zmizí zbytek výpravy při mé snaze zprovoznit fotoaparát. Nakonec vítězím, a hodlám se dohnat výpravu. Vodopády na řece jsou pěkné, všude u nás v Čechách by to byli nejspíš atrakce. Bohužel, ranní ostré sluníčko nepřeje moc focení. Vodopády jsou ale nádherné. Myslím, že si tuto cestu snad ještě někdy zopakuji, je nějaký zájemce:)
Krajinka se po deseti kilometrech změní, opouštíme řeku Skógá a její zelené koryto a přicházíme do pusté oblasti horského sedla. Záchytná chata s možností přespání toho nejspíš hodně pamatuje. Chatka je kompletně plesnivá, což je vidět i nadálku. Pokud si navíc přečtete knihu návštěv, tak si svůj dojem jen umocníte. Nechtěl bych zde zažít špatné počasí s tím, že budu vděčný za možnost přespání v této jak někdo nazval houbové kolonií.
Krajina se opět mění a my jdeme slušně značenou cestou kolem území černých a hnědých kopců s pokrývkami sněhu a ledu. Tvoříme různě debatující skupinky podél cesty. U pomníčku další oběti Islandu, si sedáme na výhlídku a mlčky se připravujeme na náročný sestup. Přichází oční lékař Igor, což kvituji slovy: "Teď jsem již klidný, když je tady s námi doktor".
Sestup je opravdu náročný, za špatného počasí si ho nedovedu moc dobře představit. Místy používáme lana a řetězy, přesto mě pohled do údolí pod námi poměrně děsí. Musím zde vzdát hold nejstarší účastnici zájezdu Janě. Asi bych mohl děkovat nejvyššímu, pokud bych takto běhal po kopcích jako ona.
V údolí jíž od pěti hodin má čekat terénní autobus. Postupně se všichni sejdeme a okolo půl šesté vyrážíme. Cesta terénním autobusem s náhonem na obě dvě nápravy je zážitkem sám o sobě. Hlavně při zdolávání brodů ledovcových řek, kdy se autobus naklání místy opravdu hrozivě. No, lepší atrakce než na Matějské.
Terénní autobus nás vysazuje u vodopádu Seljalandfoss, kde samozřejmě fotíme tento 100 metrů vysoký vodopád. Za druhé, tady na nás čeká náš autobus po nezbytné technické pauze v pneuservisu. Cestou zpět do našeho kempu se ještě zastavujeme na koupališti. je to velice příjemné osvěžení. Nevím, jak na nás koukali, když jsme do haly nastoupili v pohorkách a s patřičným odérem z celodenní túry. Pravda je, že ponožky z túry jsem poté ukrýval hodně hluboko zabalené. Koupaliště fajn, voda teplá 28 stupňů. Poměrně studený vzdych a tak vytěsňujeme děcka z dětského koupaliště. Zde je voda již pěkný 34 stupňů. Bazénem z vodou 38 stupňů zatím ovládají němečtí přátelé. Ale ne na dlouho. Prostě Češi (a Slováci) se vetřou všude. Já se však nakládám v malinké vaničce a z úžasem pozoruji tři pravé islandské dívky s poctivým dlouhým blonďatým copem a snad 130 kg váhy jak se sunou ke mě. Tuto představu původních obyvatel budu mít zafixovánu nadosmrti, v té vaně jsem se strachy neodvážil ani otočit.
Večer ještě fotím vodopád Skógafoss, někdy je přece jen dobré, tahat sebou tři trubky stativu.