V devět hodin odjíždíme z kempu v Egilstadiru. Čekají nás poslední vodopády na cestě a to Detifoss, Selfoss a Hafragilfoss. Jedná se o vodopády na druhé nejdelší řece Jökulsá á Fjölum. Noc strávíme v okolí Asbirgi.Cestou zastavujeme a čeká nás výstup na kopec cca 800m. Jedná se o takovou "měsíční" krajinu, nikde žádná vegetace, pouze prach, štěrk a kameny. Pod kopcem to skoro vypadá, jakoby se někdo pokoušel vysít trávu.
Cesta na vrchol je kvůli chybějící floře poměrně nepříjemná. Klouzající štěrk také není přímo ideální podloží, přesto se dostáváme na vrchol. Vidíme sopku Askju a hlavně v dálce královnu všech islandských hor Herdubreid(1680m). Díky počasí, které panovalo na Islandu, není vrcholek hory Herdubreid zasněžený. Jedná se o horu, pod kterou proběhl výcvik amerických kosmonautů. Na focení to opět moc není, polední slunce, obloha bez mráčku a v dálce výrazný opar.
Další zastávka je až na parkovišti u vodopádu Detifoss. Vodopád je vzdálen cca do jednoho kilometru a jedná se o velice nenáročnou procházku (turistů si tak užijete až až). Detifoss je jeden z nejmohutnějších vodopádů Evropy, za jednu sekundu proteče okolo 500m3 vody z řeky Jökulsá. Kvůli nízkým srážkám v poslední době vody není tolik, přesto je to úžasná podívaná. Vodní tříšť a hukot vodopádu se nese hodně daleko. Pokračujeme dál a za vodopádem Detifoss se ukrývá vodopád Selfoss, nazývaný také Tulení vodopád. Vodopád padá z obou břehů, je to takový jakoby hluboký zářez do vodopádu. Díky menšímu průtoku řeky se však můžeme dostat na jedno rameno.
Vracíme se zpět na parkoviště a můžeme k vodopádu Hafragilfoss jet autobusem, nebo jít cca dva kilometry pěšky. Pro nás, neúnavné turisty však existuje jen varianta pěšmo (popravdě, celkem bych se i svezl:). Vodopád Hafragilfoss je zajímavý tím, že se zde mísí voda z ledovcové řeky (šedá) s čistou pramenitou vodou (díky podloží má krásnou modro-zelenou barvu).
Cesta do kempu v Asbirgi vede přes prašnou cestu a z důvodu velkého sucha je jemný prach v celém autobusu. Poněkolikáté si na své dýchací otvory nasazujeme různé ručníky, kapesníky a mnoho dalších těžko identifikovatelných předmětů. Uvnitř autobusu je snížená viditelnost a hovor utichá. Takový Island asi málokdo zažije.
Po rozbalení stanů nás čeká procházka místním lesem a takzvanou podkovou. Podle legendy se jednalo o otisk kopyta koně boha Odina, který se v daném místě dotknul zemského povrchu. Pro nás nevěřící legendám se jedná o bývalé koryto ledovcové řeky, která nejspíše kvůli tektonickému a sopečnému vývoji nalezla jinou trasu.