Ráno jsme se rozhodli podívat do Buloňského lesíku. Byli jsme téměř jediní, kdo neběželi, nebo nejeli na kole či bruslích – protože byla neděle a počasí přálo, tak spousta pařížanů vyrazila protáhnout si tělo. Prošli jsme si hlavně okolí většího jezera Lac Infériur s dvěma ostrovem, kam nám dovezla loďka. Oba ostrovy byly o něco malebnější než zbytek lesíku, s restaurací a v současné době bohužel uzavřeným orientálním pavilonkem. Po jezeře pak jezdilo spousta veslic, které se daly zapůjčit. Celý lesík byl v polovině 19. století upraven podle londýnského Hyde Parku. Jestli se mu opravdu podobá, to nemohu posoudit, protože Londýn bude až naší další výletní zastávkou.
Naší další zastávkou byl Montmarte. Pod kostelem Sacré-Coeur je krásný starý kolotoč, na kterém se kromě několika děti také nechalo povozit několik dospělých, asi z nostalgie. Po schodišti, známém mj. z filmu Amélie z Montmartru jsme došli až k Sacré-Coeur. Od kostela je pěkný výhled na Paříž, jen nám ho trošku kalil opar. Kostel je postaven v románsko-byzantském stylu, byzantský vliv je patrný uvnitř zejména na krásných zlatých mozaikách, z nich největší je mozaika Krista nad oltářním prostorem. Vlastní impuls ke stavbě dali dva pařížští obchodníci Alexandre Legentil a Rohalt de Fleury, kteří se roku 1870 zavázali Bohu, že nechají postavit chrám, pokud bude Francie ušetřena pruského vpádu. Paříž skutečně ušetřena byla, takže se roku 1875 začalo stavět podle návrhu architekta Paula Abadieho. Vysvěcení proběhlo roku 1919. Po prohlídce kostela jsme zamířili do umělci proslavených uliček Montmartru.
Nejprve jsme se zastavili na náměstíčku Place du Tertre, kde je spousta kavárniček, jeden malíř vedle druhého nabízí své obrázky a turisté se proplétají mezi tím. Tady se nachází i podnik A La Mére Catherine, kam prý s oblibou chodili ruští kozáci, bouchali pěstmi do stolů a volali „Bistro!“ (rychle), z čehož vzniklo označení pro bistra. Odtud jsme vyrazili do bočních uliček, které nebyly tak zaplněné. Jimi jsme prošli k starému nočnímu klubu Au Lapin Agile – U hbitého zajíce, kde se od začátku 20. stol. pravidelně konaly literární debaty. Jeho budova, spíš takový menší venkovský domeček leží pod poslední pařížskou vinicí.
Odtud jsme kolem jednoho ze dvou posledních větrných mlýnů (Moulin de la Galette zde stojí od roku 1622, ale od začátku 20. stol. slouží jako tančírna a restaurace) sešli na náměstí Place des Abbesses, na kterém na člověka dýchnou staré časy. Jednak díky dalšímu starému dětskému kolotoči, pak také díky krásnému secesnímu vchodu do metra, kterému nechybí stříška proti dešti, a množství místních obyvatel, kteří posedávají na lavičkách a klábosí. Pak jsme metrem popojeli k vítěznému oblouku. Ten nechal postavit Napoleon na oslavu svého vítězství u Slavkova, i když dokončen byl až roku 1836, po dvaceti letech. Reliéfy na oblouku zobrazují různé vojenské úspěchy Napoleona, nechybějí ani jména důstojníků císařské armády. U jeho paty pak je ještě hrob neznámého vojína z 1. světové války. Od oblouku lze dohlédnout dlouhými a širokými bulváry na moderní čtvrť La Défense na jedné straně, na druhé pak skoro až k Tuilerijským zahradám, které založil královský zahradník André Le Notre, autor zahrad ve Versailles.
Od oblouku jsme pak vyrazili na prohlídku bulváru Champs-Elysées. Podívali jsme se i do několika obchodů, přičemž nejdéle jsme se zdrželi v autosalónu Toyoty, kdy měli vystavenou studii na hybridní pohon, celochromový Auris a závodní formuli. Takový salon člověk u nás bohužel nenajde.
Pak jsme se metrem přemístili na čtvrti Invalides. Budova Invalidovny, postavená v letech 1671-76 pro raněné vojáky a veterány za vlády Ludvíka XIV., je opravdu impozantní - její průčelí měří 196 metrů. V komplexu se nachází několik muzeí (Rodinovo muzeum, muzeum modelů vojenských pevností, vojenské muzeum) a také Dóm, kam byly uloženy Napoleonovy ostatky. Cestou k Eiffelově věži jsme minuli pěší zónu v ulici Rue Cler, kde bývá zřejmě pouze ve všední dny pouliční trh. My jsme mohli jen přes stažené rolety cítit vůni dobře uleželých sýrů a dalších lahůdek a nakukovat do výloh. Odtud byl už jen kousek na Martova pole, zahrady mezi Eifellovou věží a vojenskou školou. Pravidelně se zde konají oslavy Velké francouzské revoluce (14. července), místní sem chodí odpočívat, „piknikovat“ nebo na rodinné procházky.
Dříve se v těchto místech konaly i vojenské přehlídky nebo světové výstavy. Při pohledu přes celé Champ-de-Mars se Eifellovka nezdá tak veliká, ale když k ní člověk přijde, je ohromen rozpětím mezi sloupy. Zvlášť našinec zvyklý jen na kopii na Petříně:-). Věž byla postavena při příležitosti světové výstavy roku 1889 a až do roku 1931 to byla nejvyšší stavba na světě (tehdy ji překonal mrakodrap Empire State Building v New Yorku) – měří 320 metrů včetně antény. Zvažovali jsme, jestli vyjedeme nahoru, ale fronta u jediného otevřeného pilíře postupovala tak pomalu, že jsme se rozhodli věž obdivovat jen zespodu. Po občerstvení v nedalekém bistru jsme se k věži vrátili, abychom viděli i večerní nasvícení. Působivý pohled je na Eifellovku i přes řeku od Trocadéra, komplexu muzeí na menším navrší, kde jsou různobarevně nasvícené fontány a tvoří tak zajímavý kontrast.
Po vyfocení pár nočních snímků jsme vyrazili do apartmánu, naštěstí metro ještě jezdilo každých pár minut. Tento den byl z celého pobytu určitě náš nejdelší.