Poslední den v Paříži jsme se rozhodli pojmout odpočinkově. Posnídali jsme ještě naposledy čerstvou bagetu, dojedli poslední zbytky sýrů a klobásek, zabalili svá zavazadla a trochu poklidili apartmán. V deset hodin dorazil majitel, kterému jsme předali klíče, rozloučili se a vyrazili do naší oblíbené úschovny zavazadel na nádraží Gare du Nord. Náš plán byl prostý, a to navštívit a projít se parkem Parc des Buttes-Chaumont. Ten byl založen na místě starého lomu a smetiště ve 60. letech 19. století baronem Haussmannem a podle plánu zahradního architekta Adolpha Alphanda.
Díky značnému výškovému převýšení bylo možné vytvořit různá zákoutí a jezero s ostrovem, na jehož špici se tyčí antická svatyně. U ní jsme potkali trojici studentů, kteří malovali krajinky, další skupinu jsme pak viděli v dolní části parku. Ze svatyně jsme se vydali dolů k jezírku, u kterého je i umělá jeskyně s krápníky a vodopád, který do ní padal malým otvorem. Byly v ní umístěny i reflektory, takže je nejspíše večer jeskyně osvětlená. Park působil až trochu neskutečně a asi i proto byl plný lidí, kteří v něm běhali, procházeli se, nebo jen tak seděli na trávě a odpočívali.
Další zastávka byla o něco ponurejší. Jednalo se o hřbitov Pére Lachaise, kde je pohřbeno množství slavných osobností. Už jak jsme se k němu blížili, míjeli jsme obchůdky nabízející za 2 EUR plánek hřbitova. Trochu morbidní, ale účinné, protože najít ten který konkrétní hrob není rozhodně jednoduché. Hřbitov vznikl na příkaz Napoleona roku 1803 a stal se tak oblíbeným, že je dnes největším v Paříži. Nedaleko vchodu, kterým jsme vešli dovnitř jsme narazili na pomník padlým československým vojákům, kteří bojovali v zahraničních armádách. Památník vypadá poměrně sešle, zřejmě nejsou na jeho údržbu peníze a nebo ochota. Během naší okružní procházky jsme našli hrob zakladatele spiritualismu Allana Kardece, humoristy André Gilla (autora vývěsního štítu nočního podniku Au Lapin Agile), novináře Victora Noira, zpěváka Jima Morrisona, revolucionáře z let 1830 a 1840 Francoise Raspaila a malíře Theodora Géricaulta. Poté jsme usoudili, že se ještě poohlédneme po nějakém veselejším místě, abychom neměli poslední vzpomínku na Paříž ze hřbitova. Vydali jsme se proto do čtvrti Marais.
Autobus nás vysadil na náměstí Bastily, uprostřed něhož stojí sloup se sochou „ducha svobody“. Tento 51,5 m vysoký památník připomíná oběti nepokojů roku 1830 a 1848. Náměstí svým názvem připomíná obávané vězení, které bylo lidmi zbořeno 14. července 1789 a dnes ho připomínají jen dlažební kameny v místech původního opevnění a věží. Na náměstí je asi nejzajímavější moderní budova opery (Opéra de Paris Bastille), která byla slavnostně otevřena 14. července 1989. Svým moderním vzhledem připomíná spíš moderní budovy v La Défense. My jsme pokračovali na nedaleké náměstí Place des Vosges.
Toto přísně symetrické čtvercové náměstí obklopené 36 stejnými domy založil roku 1609 král Jindřich IV. Konaly se na něm rytířské turnaje a až na pavilony krále a královny v okolních domech žila šlechta. Kolem celého náměstí je krásné podloubí ukrývající kavárničky a malé prodejní galerie umění. Uprostřed pak je park využívaný dnes hlavně k odpočinku, ale my jsme si odpočinuli ještě lépe v jedné kavárničce v podloubí. Tím jsme se tak trochu rozloučili se Paříží, protože náš následující program zahrnoval už jen cestu na nádraží pro zavazadla a následnou cestu na letiště Orly Sud.
Letiště je naštěstí celkem příjemné, narozdíl od letiště Charlese de Gaulla, které znám jen z vyprávění. Je zde dostatek laviček na sezení, dokonce i v poslední čekárně, která je za všemi kontrolami věcí, dokladů, letenek a příručních zavazadel, bylo malé občerstvení. Jediné, co mi doteď vrtá hlavou, je otázka, proč v „duty free“ obchodu nabízejí různé množství větších sýrů, když pak do kabiny si člověk smí vzít jen 100 g na osobu. Že by každý večer vybrali koše, kam jsou tyto sýry při poslední kontrole povinně zase vyhazovány, vraceli je do regálů, znovu prodávali a tak vydělávali na turistech? Snad se pletu, ale každopádně mi to připadá nefér. Cesta letadlem pak proběhla podle plánu a bez problémů, dokonce byla při příletu krásně vidět skoro celá, do tmy zářící Praha.