Takové krásné ráno to bylo. Těšil jsem se na okamžik, až se odlepím od přímořského světa, Andělského zálivu, krásně romantických útlých uliček starého města. Asi se na mně stále projevuje cestovatelská horečka a tak jsem byl už na letišti ve čtvrt na osm.
Letiště v Nice není nijak veliké, prostor na odbavení je ohraničen a do jednotlivých sektorů A, B, C a D pouštějí na základě informací o odletu, které jsou vytištěné na papírech umístěných podél odbavovacího prostoru. V dnešní době přetechnizovaného světa poměrně netradiční. Můj nástup do sektoru C byl zadržen hbitou ostrahou s odkazem na příslušnou tabulku formátu A4 s tím, že „můj čas“ je až ve tři čtvrtě na osm.
Říkám si, nevadí, počkám. Snaha o připojení notebooku do Wi-Fi sítě končí na placeném přístupu a tak využívám „free“ přístup k informacím o letišti. Čas uplynul a já pln optimismu vyrážím do zóny C. Avšak jsem zadržen podruhé. Let do Amsterdamu byl zrušen. Prý neví proč. Na můj problém s navazujícím letem do Prahy dostávám informaci, že mně pomohou v sektoru D. Tam zatím nikdo není a tak stojím nervózně opodál. Vždy jsem si snažil představit, co bych dělal v těchto situacích. Tak teď mám konečně možnost.Než se naději, už v prostoru D stojí pár obdobně postižených pasažérů z našeho letu. Řadím se do fronty a čekám. Přede mnou čtyři lidi. Nastupují pracovníci letiště. Čekám necelou hodinu, než přijdu na řadu.
Personál mně navrhuje náhradní let přes Paříž. To jsem tak nějak předpokládal. Poznám jiné letiště. Odlet z Nice je v 13:15 s příletem v 14:50. Abych nebyl moc naštvaný, dostávám lístek do restaurace s názvem Tempo Meal.
Problém je v tom, že restaurace otevírá v 12:00. Snažím se domluvit a lístek vyměňuji ve vedlejším bufetu za sklenici piva a obloženou mísu. Tempo Meal je oceněn na hodnotu 18 Eur.V půl jedné už stojím v prostoru nástupu a jen zlehounka vstřebávám informaci, že let bude zpožděn. Co s volným časem? Kupuji tedy drobný dárek a pochutinu, francouzský sýr a dvě porcelánové dózičky s francouzskou hořčicí za dvacet Eur.
Letadlo odlétá z Nice v 13:50. Asi nestihnu navazují spoj na Prahu, přemítám. Má odlet v 15:45 a letadlo přistálo v 15:15 na druhé straně letiště Charles de Gaulle. Posádka mi ještě hlásí gate, z které mi odlétá letadlo na Prahu a přeje šťastný let s Air France.
Prchám z letadla a naštěstí si všímám slečny držící cedulku Prague. Zjišťuji, že čeká na mě a ještě jednoho polského občana a převeze nás přes letiště. Prima. Nemusím ani čekat frontu na rentgeny a jsem hned vzat na řadu. Vyndávám notebook, všechny své svršky a mince a těším se na odlet.
Zadrží mě však kontrola a její pracovník se mě ptá, zda nevezu sýr. Nejdříve říkám že ne, ale pak si vzpomenu na své nákupy a opravuji svůj výrok. Dotyčný šáhne do mého zavazadla a bere igelitku s nakoupeným obsahem. Prý, že to nesmím převážet. Tak se hádám, proč nesmím, kde je to napsáno, že je vše koupeno v bezcelní zóně a mám od všeho účtenku atd. Slečna mi do toho říká: „Buď se hádejte a uletí vám letadlo, nebo se na to vykašlete“.
Rezignuji a už se opravdu těším na to, až budu opět v Praze. Ukazuji svůj palubní lístek a jsem opět zadržen. Prý mně něco chybí a mám si prohlédnout kapsy. To už opět vidím modro-bílo-červeně. Tvrdím, že papírek údajně uložený v kapse jsem nedostal (teď už to vím, měl jsem v Nice dostat ještě jeden Flight Interruption Manifest). Ukazuji kapsy, vysvětluji, že jsem měl elektronickou letenku, že let byl zrušen a že jsem dostal dvě palubní letenky, jeden ručně vyplněný papír (Flight Interruption Manifest), který jsem nechal v Nice při nástupu do letadla a jeden poukaz na jídlo. A tak se dovídám, že mě nepustí, moji rezervaci zruší a že se mám dostavit do Air France Ticket Office pro novou letenku.
Prolézám zpět přes kontroly, „můj“ pracovník kontroly už tam není - asi i s mým nákupem odešel domů. (Určitě si večer pochutnal na sýrech a hořčici.) Letiště je dost špatně značené a tak chvilku hledám požadovanou kancelář. Obsluhující paní vysvětluji svůj problém. Paní si bere mojí letenku a tvrdí, že je v pořádku a ještě rychle volá zpět na terminál, aby zdrželi letadlo. Dostává pouze vysvětlení, že mě bez onoho chybějícího lístku nepustí na palubu.
Znovu probíhá hledání informací, následuje omluva. Stále mám platnou letenku z Amsterdamu do Prahy, paní ji přede mnou ničí a vystavuje palubní lístek a na palubní letenku pečlivě píše ono magické FIM (na té mojí původní byl jen nějaký klikyhák). Odlet mám ve čtvrt na osm. A abych si nestěžoval, dostávám Business Class.
Stojím dlouhou frontu na odbavení na B25. Chci už být vevnitř a už jen čekat na let. Chvílemi jsem se cítil téměř jako Tom Hanks ve filmu Letiště. Když už na mě dojde řada, kontrola si všimne mojí letenky a posílá mne jinam, že Praha má odletové místo B27. Ukazuji, že na letence je B25. Prý změna. A tak ještě se dvěma podobně „postiženými“ Američany jdu na B27. Tam je prázdno, personál o ničem neví a posílá nás zpět na B25. Vracím se na místo činu. Američan už to nervově nevydržel, slušně si zanadával, že přes Francii letí naposled. Příště už jen přes Německo. Pracovník volá svoji nadřízenou, ta přibíhá s nějakými žlutými lejstry a po chvíli smíme projít. Jsme upozorněni na to, že v dalším prostoru už nejsou ani toalety ani občerstvení. Američan s chotí a s nechápajícím výrazem proto ještě odchází a já už proplouvám a sedám si na lavičku.
Letadlo odlétá s čtyřicetiminutovým zpožděním, ale to už mě nepřekvapuje. Šťastný let vám přeje Qfoto.eu.