Takové krásné ráno to bylo. Těšil jsem se na okamžik, až se odlepím od přímořského světa, Andělského zálivu, krásně romantických útlých uliček starého města. Asi se na mně stále projevuje cestovatelská horečka a tak jsem byl už na letišti ve čtvrt na osm.
Letiště v Nice není nijak veliké, prostor na odbavení je ohraničen a do jednotlivých sektorů A, B, C a D pouštějí na základě informací o odletu, které jsou vytištěné na papírech umístěných podél odbavovacího prostoru. V dnešní době přetechnizovaného světa poměrně netradiční. Můj nástup do sektoru C byl zadržen hbitou ostrahou s odkazem na příslušnou tabulku formátu A4 s tím, že „můj čas“ je až ve tři čtvrtě na osm.
Den nám začíná dřív než obvykle, budík zvoní už ve čtyři, to abychom stihli první ranní autobus na letiště. A to můžeme být rádi, že vyrážíme z Dejvic a na autobus to máme pár kroků. Až cestou v něm se pořádně probouzíme, k čemuž přispěla spolucestující, která si svému známému stěžovala na děti a vnučku. Nejprve kritizovala svou dceru, že si ze spoření, kdy jí platila 500 Kč po dobu 5 let, nepořídila byt, a pak vnučku, že na návštěvu chodí zásadně v době, kdy se jim to nehodí a navíc si ještě našla přítele, který je z „nějakého zapadákova“ za Prahou.