Takové krásné ráno to bylo. Těšil jsem se na okamžik, až se odlepím od přímořského světa, Andělského zálivu, krásně romantických útlých uliček starého města. Asi se na mně stále projevuje cestovatelská horečka a tak jsem byl už na letišti ve čtvrt na osm.

Letiště v Nice není nijak veliké, prostor na odbavení je ohraničen a do jednotlivých sektorů A, B, C a D pouštějí na základě informací o odletu, které jsou vytištěné na papírech umístěných podél odbavovacího prostoru. V dnešní době přetechnizovaného světa poměrně netradiční. Můj nástup do sektoru C byl zadržen hbitou ostrahou s odkazem na příslušnou tabulku formátu A4 s tím, že „můj čas“ je až ve tři čtvrtě na osm.

Těžká dělostřelecká pevnost „Magletsch“ je vybudována společně s několika dalšími těžkými, středními i lehkými opevněními, jež měla zaručovat křížové palby a vykrývání hluchých prostorů, na rozhraní tří států, tedy Švýcarska, Rakouska a Lichtenštejnského knížectví. Pevnost, stejně jako i ostatní objekty, byla vybudována v zájmu maskování v kopci, jenž ovládá dálniční trojúhelník Chur, Zürich, St.Gallen za vidlicí okresní silnice z vesnic Oberschan a Gretschins.

Náš poslední den na Islandu byl v očekávání nalodění na trajekt Norröna, kde nás čekaly tři dny plavby. Sám jsem měl rozporuplné pocity a raději bych volil návrat leteckou dopravou (kdyby byla možnost volby). Kvůli levnému palubnímu lístku jsem si byl vědom toho, že místo na přespání je pod čárou ponoru (samozřejmě jsem si našel informace o trajektu před odletem na Island).
Nalodění v městečku Seyđisfjörđur bylo poměrně rychlé, až jsem nemohl uvěřit, že se do trajektu vměstnají všechna ta nákladní a osobní auta. Nalodění trvalo přes dvě hodiny a pořád přijížděla nová a nová vozidla.